psi
Rudolf Desenský - Artemis - psycholog psů, Jody, Anča,Kerina, Belíšek, Jasa, Bája, Baddy a Fredy
Největší mé hobby je náprava sebevědomí bázlivých, vystrašených a plachých psů, kde jsou mými učiteli samotní vlci
dalším koníčkem jsou všichni nezvladatelní psi, o kterých se tvrdí, že už nejdou převychovat. Když k nám přijedete, většinou nepoznáte, proč který pes přišel.
Vždycky stojím a budu stát na straně zvířat, i kdyby to mělo být proti lidem.
TV relaci ze dne 17.10.2005 SK televize JOJ pořad Črepiny můžete vidět zde
Hodinový záznam live vysílání slovenského rozhlasu z března 2007 můžete
slyšet zde
Poslední roky se věnuji rozšíření vzdělání a praxe v prospěch psů
Jeden ze čtyř diplomů UNIVERSITY OF INTEGRATED SCIENCE of CALIFORNIA a Advanced Tachyon Technologies International, tento certifikát je za absolvování seminářů a praxe v léčitelství energií Tachyonů, které se věnuji výhradně u zvířat
Diplom za školící kurz v Bowenových masážích, jež provádím specielně u psů
Rudolf Desenský (37): Krotím psy zabijáky
(Nedělní AHA červen 2007)
Žije v ústraní se smečkou psů, ovládá řeč vlků a nemá důvěru k lidem, co přehnaně rozmazlují své čtyřnohé miláčky. Rudolf Desenský (37), zvaný Artemis, se rozvedl, vzdal většiny výhod civilizovaných lidí a na samotě Ovčáry poblíž Jesenice u Prahy vrací do života lidmi odepsané psy. Zvyšuje sebevědomí těch bázlivých, krotí zlé a útočné, ze zabijáků dělá neškodné plyšáky. Proč?
Míval jsem na psy alergii
Měl tak silnou alergii na psy, že stačilo pouhé pohlazení, aby skončil v nemocnici. Situace se od základů změnila v době, kdy se vyučený hodinář oženil a s manželkou chtěl koupit zahradu. Tenkrát ho prodávající pozemku postavil před krutou volbu: buď koupí pozemek i se psem, nebo pes skončí v sousedově guláši. „Řekl jsem mu, ať ho tam nechá. Do půl roku jsem se z alergie dostal a práce se psy mě začala bavit,“ vzpomíná na klíčový moment svého života Rudolf. Pak měl najednou psy dva. Lidé mu totiž přivedli druhého psa v domnění, že mu ten jeho utekl. Následovalo štěně, které mu později ubili lidé, kteří cvičili psy na kšeft jen proto, že jim ho nechtěl prodat. Ale to už Rudolf psům postupně zcela propadl…
Získal jsem psí přátele,ztratil manželku
Rudolf se kvůli psům dokonce rozvedl. Prý mu to ale nevadí, našel totiž nový smysl života. Sháněl knihy, chodil na cvičák a získával zkušenosti v praxi. Dnes mu lidé vodí psy, které by nechali jinak utratit, nebo žádají o radu, jak s nimi zacházet. „Teď mám všechny psy, které chci, hlavně ty zlobivé a vyvrhele, jako jsem býval kdysi já. Možná proto si s nimi tak rozumím,“ říká muž, který se roky učil řeči vlků. Tu prý úspěšně využívá i v komunikaci se psy. »Popovídá« si ale i s opravdovým vlkem, mezi smečkou jeho psích kamarádů se totiž pohybuje i karpatský vlk.
Jeden pes mě potrhal
Rudolf žije v obklopení smečky, která na první pohled vypadá děsivě. Respekt budí hlavně mohutný kavkazský pes Sato, který skončil v ovčárském azylu jako nenapravitelný zabiják psů. Teď vychází se všemi a jeho současný pán o něm mluví jako o plyšáčkovi. Jeho převýchova prý Rudolfovi trvala pouhý den! Psy, kteří napadali lidi, má Rudolf podle svých slov srovnané za tři minuty, a po dobrém. Takový, který by s ním nakonec nebyl kamarád, údajně neexistuje. Vlastně jeden takový byl. „To jsem byl ještě mladý a hloupý. Paradoxně to byl novofoundlandský pes, záchranář, který má tahat tonoucí z vody. Patřil jednomu rádoby »specialistovi« na převýchovy, který z něj udělal bojovníka. Nečekal jsem to a výsledkem bylo, že mě vláčel deset minut po zemi. Jenom na předloktí pravé ruky jsem měl padesát dva děr a na rukou a na nohou dohromady stovku dalších. Ve čtyřech lidech mě na chirurgii šili dvě hodiny. Za psem, který mě napadl, jsem chodil do útulku, kam ho převezli, ale úřady rozhodly, že bude utracen. Mrzí mě to, protože jsem ho chtěl. Postupně jsme se totiž spřátelili,“ vzpomíná na jediného psa, který ho kdy dostal na záda. „Vážím si ho, protože zaútočil čelně, měl na to, a to ctím,“ dodává.
Ze zabijáka beránek
V útulku se počet čtyřnohých obyvatel mění, nejvíce jich tu žilo dvaačtyřicet. V současné době je jich kolem dvacítky, ale jen jeden stále nemůže do smečky. Tím nepřizpůsobivým psem je kříženec československého vlčáka s německým ovčákem Benem, který terorizoval celou rodinu. Toho si prý nikdo nevezme a on kromě Rudolfa pro změnu nikoho nechce. Zato fenka, která pokousala sedm lidí, je teď jako beránek a se svým současným páníčkem se »pusinkuje«. „Když ji sem přivezli, okamžitě se na mě vrhla, ale teď je v pohodě. Zlá byla ze strachu. Na vině je vždy pán a výchova. Lidé nechápou, že rozmazlováním přehazují myšlení psů úplně jinam. Neuvědomují si, že to není člověk! Polidšťují je a myslí si, že pes rozumí tomu, když dostane přes čumák za něco, co udělal před dvěma minutami. Tak to ale obvykle není. My máme depky z minulosti, pes však žije v reálném čase,“ vysvětluje psí šaman Rudolf Desenský.
Azyl pro odepsané psy
Se psy, kteří napadli člověka, si svérázný muž poradí během tří minut. „Podívám se mu do očí a jdu proti němu takovou silou arogance, že to raději vzdá. Řeším to psychologickým nátlakem, protože tolik síly na cizím území v sobě žádný pes nemá. Snažím se z nich udělat kamarády. Ztřískat psa znamená bát se k němu otočit zády,“ říká Rudolf, jehož nejzákladnější finta je i znalost vlčího jazyka. Kdysi se učil od vlčice, nyní chová karpatského vlka, který žije ve smečce s ostatními psy. „Je to obrovská deviza, kterou nelze předat. Čtu jejich myšlenky, znám jejich problémy a ty se snažím naučit i lidi,“ dodává. Ti, kteří vyhledávají jeho pomoc, se dělí do dvou skupin. Jedna potřebuje poradit, druhá již všechno vzdala a chce se svého psa nějakým způsobem zbavit, aby ho nemusela utratit. Takové si ve svém azylu nechá, dá je dohromady a potom jim hledá nové páníčky. Pokud možno moudřejší, kteří si neberou psa pouze jako hračku.
Rudolfovy rady
- Co dělat při napadení psem?
„Nemávat rukama, nápřah je první signál, který donutí psa vystartovat. Dám ruce do kapes, postavím se bokem a čekám. Nadechnu se, vydechnu a snažím se zachovat klid. Pes dokáže vycítit hladinu adrenalinu. Adrenalin strachu mu signalizuje, že po nich jdete. Psi většinou neútočí na nepohyblivý cíl. Kořist je to, co utíká, obzvlášť, když to vříská.“ - Jakého psa si vybrat?
„Každý pes je obrazem svého pána. Proto by měl každý při výběru psa myslet na svou povahu. Kliďas by si měl vybrat klidného, ne protiklad. Problémy nastanou, když si vyberete psa, který vaší povaze nebo způsobu života neodpovídá. Například tramp si obstará na vandry buldočka, který se hned zadýchá. Lovecký pes je zase nevhodný do malého bytu.“ - Kteří psi jsou nejvíce nebezpeční?
„Není to rasou, ale mírou rozmazlenosti. Nad jezevčíky, kteří někoho pokousali, většinou každý mávne rukou. Pokud je to ovčák, rázem je z něj nebezpečná šelma a běda, když někoho pokouše jeden pitbul z tisíce. Německých ovčáků jsou čtyři pětiny, zbývající pětina jsou ostatní plemena. Když to přepočítáme na procenta, nejvíce úrazů je od dobrmanů a kokrů. Ti se s tím moc nemazlí.“
Autor: Jaroslav Benda
Foto: Jaroslav Benda
3.6.2007
Rudolf, vůdce smečky (Nedělní Blesk červenec 2006)
Léčí duše psů a teď už i koní.
Nevypadá jako pes. Ba ani jako vlk, přitom vlky obdivuje ze všeho nejvíc. Vypadá jako člověk a uvažuje jako vlk. Ale strach kolem sebe nešíří, to vůbec ne. Zachránil stovky takzvaně agresivních psů před utracením. Nesčetněkrát ho kousli. Jak zareaguje on? Kousne je taky. Povalí krvežíznivou bestii a zahryzne se jí do čenichu. Žije na samotě se svou smečkou.
Psí psycholog Rudolf Desenský (36) se rozvedl už dávno. Jak také jinak. Žen, které by se vysloveně třásly na trvalý pobyt na samotě Ovčáry poblíž obce Křížkový Újezdec, není patrně mnoho. Navíc by zde nesídlily v rodinné vilce, nýbrž ve stavební buňce s koupelnou leda tak v nedalekém rybníčku. Jaká zima tady musí být v zimě, na to se člověku nechce ani myslet. Ani současné vedro neučiní ze zmíněné samoty zemský ráj to na pohled.
Smečka nehodlá svého vůdce opustit ani na vteřinu, a tak si povídáme v těsné blízkosti mnoha velikých a očividně spokojených psů, desítek zběsile bzučících much a také dvou obrovských koní, jejichž sliny mi zvolna tečou na oděv a nemilosrdně rozmazávají poznámky v notýsku.
Psí psycholog nepůsobí jako cvok. Rozhodně si ho nepředstavujte jako nějakou nemytou trosku. Mluví tiše, stručně, jasně. Lidi k životu potřebuje buď jen málo nebo vůbec. Koho nesmírně obdivuje, jsou vlci. "Baví mě, když se otočím a zjistím, že mám vlka přímo za sebou," konstatuje suše.
To se ovšem zde u Prahy nestává každý den, za vlky se musí cestovat: "Momentálně si hraju s vlky na Slovensku, lezu za nimi do nory. Vůbec se jich nebojím a vůbec nic po nich nechci. Chci jen, aby se mě nebáli. Učím se od nich. Moje učebnice se netisknou, ale žijí v oborách, mají čtyři nohy a jeden ocas. Vlk používá starší a původnější jazyk, psi už nemyslí přírodně, neumí se tolik radovat, furt se po nich něco chce."
Rudolf Desenský považuje právě vlka za jedno z nejdůslednějších zvířat, které vždycky ví, co chce, ihned to realizuje a hlavně se umí radovat a být spokojené.
Holku vzala voda
Kdysi chodil s holkou, která měla dům, zahradu a německého ovčáka. To byl jeho první pes. Dům, zahradu i holku dávno vzala voda, ostatně baráky a peníze považuje Rudolf Desenský za nadbytečný balast, vášeň pro psy zůstala: "Přešel jsem na nevyrovnané, bázlivé a nestabilní psy. Půl roku nebo taky rok jsem je dával dohromady. Původní profesí jsem hodinář, proto ta trpělivost. Nedělám to silou, snažím se psa si získat, ukážu mu nezbytnou část síly. Dokud se nezakousne, nezjistí, že umím kousat. U ochranky jsem se naučil sebekontrole a nenávidět zbraně a agresi. Mám raději klid, pohodu, vyrovnanost. Učím to lidi, aby to zas učili své psy."
Psi lidem nerozumějí, protože lidé jsou nedůslední. Ne tak psí psycholog: "Povel řeknu jenom jednou, nebudu ho opakovat. Napomenu, varuju, přitlačím. Nedopustím, aby psi řešili zbytečnosti, ty unavují a stresují." Na pozemku žijí zvířata ve vzájemné pospolitosti. Stalo se, že beránek žral granule z misky, jejíž vlastník-polovlk na něho pokojně hleděl.
Většině z přítomných psů hledá pan Desenský nové majitele. Hafani se dostali do průšvihu, on je naučí nepoužívat zuby a agresi a poté je předává správným lidem. Pes si je sám vybere: "Vidím na psovi, že je s tím člověkem v pohodě. Někdy váhám a lidi si prověřuju, někdy mám do týdne psa zpátky," podotýká léčitel psích duší, který už léčí i koně. Ze začátku se ho bál, je to kůň jak hrom. "Strach jsem odboural, dohodli jsme se spolu, pořídil jsem mu kamaráda. Koňskýmu jazyku nerozumím, jsem samouk, pozoruju a přizpůsobuju se."
Největší překážka - lidé
V poslední době ho potrápil smutný příběh jednoho ze psích svěřenců, který putoval s novou majitelkou až do Švýcarska. "Paní porušila několik pravidel," vzpomíná zachmuřeně. "Pes má mít košík a dlouhé vodítko. Paní zapomněla a psa to stálo život. Pokousal bratra jejího partnera. Na ni a na partnera byl zvyklý, další adaptace chvíli trvá. S tím psem jsem strávil rok a půl života, byl součástí smečky, spal se mnou v posteli. Největší překážkou v mé práci se psy jsou lidi. A jejich nedůslednost." Se zlem zvířat prý umí pracovat, protože zlo do nich zaseli lidé. Se zlem lidí si poradit neumí: "Lidé bojují sami se sebou, do toho se nenechám zatáhnout," vysvětluje. A taky že nenechal: má svou smečku, nyní ji tvoří on a sedm psů, a i ti už dovedou vychovávat nováčky: učí je radovat se, lovit myši, honit motýly a jiné skvělé věci, které by měl dělat každý pes.
Ostatní zdejší hafani by měli být po převýchově schopni odejít do jiné rodiny a chovat se podle nových pravidel. "Všechny si je nechat nemůžu," říká Rudolf Desenský zkroušeně. "Rád bych měl smečku svých dvou stovek psů, ale to nejde." Potlačit agresivitu u zvířat už je pro něj příliš snadné, zvládne to během několika minut a rád to přenechá jiným, mladším následovníkům. Do budoucna se hodlá zaměřit na strachové a jiné fobie zvířat, zvedat jim sebevědomí a naučit je žít v klidu a harmonii. "Věřili byste," kroutí zděšeně hlavou, "že kousíček od Prahy žijí lidé, kteří chtějí utratit psa kvůli tomu, že se to zvíře bojí? Za to ho chtějí nechat zabít. To nikdy nepochopím."
A další špatná zpráva: Rudolf Desenský a jeho psi se ze samoty co nevidět postěhují. Musí ustoupit golfovému hřišti. Těch už začíná být pomalu nadbytek. Zatímco ušlechtilý podivín a léčitel psích duší je jen jeden.
Autor: Eva Michorová (29. 7. 2006)
Rudolf Desenský Léčí už i koně Rudolf Desenský se snaží
vychovávat mladé nástupce
Agresivní pes Z agresivního psa rázem udělá
dobráka
Polepšovna pro psy
Otevřeně říká, že má radši vlky než lidi.
Psí psycholog RUDOLF DESENSKÝ
dobrovolně žije v nuzných podmínkách
ve stavební buňce na kraji lesa.
Na samotě převychovává nebezpečná zvířata, která svými tesáky zaútočila na člověka.
Krotí čtyřnohé zabijáky
Agresivním a týraným psům se věnuje už sedmnáct let. Během té doby napravil přes 1800 psychicky narušených jedinců a zachránil je tak od téměř jisté smrti. "Utrácet nebezpečné psy je škoda, dokážu z nich udělat kamaráda, který s vámi bude spát v posteli," tvrdí Rudolf Desenský .
"Pes se nerodí jako zabiják, udělali ho z něj lidé. Sleduju zprávy, a když slyším, že někde pes napadl člověka, snažím se, aby se dostal ke mně na převýchovu." K nápravě pokřivených psích duší používá svéráznou, leč fungující metodu. Chodí po čtyřech, vrčí, štěká a kouše! Agresivního psa, který se nechce podvolit, jednoduše povalí na záda a porafe ho na čumáku. "Jedině tak mě uzná za vůdce smečky a já pak můžu začít s jeho nápravou," říká muž, který si místo relaxační hudby pouští nahrávku vlčího vytí.
Šili ho dvě hodiny
Vyučený hodinář by dnes opravu titěrných strojků už nejspíš nezvládl. Ruce má plné jizev a chybí mu kus prstu. Převýchova čtyřnohých zabijáků je totiž práce, při níž jde o život. "Kolikrát jsem byl pokousaný, to se už nedá ani spočítat. Běžné rány si šiju sám, mám pod postelí kufřík s chirurgickým nádobíčkem. Kdybych měl chodit s každým kousnutím k doktorovi, tak tam sedím pořád."
Párkrát už ale jeho život visel na vlásku. Ve své péči měl například 85kilovou tibetskou dogu, která tolik toužila po jeho krvi, že skoro vybourala dveře od místnosti, ve které se kynolog musel schovat. Nakonec bestii zvládl, teď je prý mírumilovná a spokojeně žije se svými novými pány. Nejvážnější zranění mu ovšem způsobil zuřivý rotvajler.
"Byl to první pes, který mě dostal na lopatky. Měl jsem tehdy popálené ruce a nedokázal jsem ho udržet. Rval ze mě maso takovým způsobem, že mě pak na chirurgii dvě hodiny šili. Doktoři si mysleli, že jsem se pobil s medvědem, nadělal do mě díry hluboké tři centimetry. Jen mezi zápěstím a loktem mi napočítali na padesát kousanců," vzpomíná Rudolf Desenský. Převýchovu zdivočelých psů ovšem nevzdal ani po tomto děsivém zážitku. Prý ho to ani nenapadlo.
Zvládla cestu metrem
Touha zachraňovat nezvladatelná zvířata ho už stála hodně. Manželka s ním nevydržela a utekla mu. "Ženě se nelíbilo, že jsem měl psy radši než ji. Teď jsem šťastně rozvedený." Jeho svérázné výchovné metody jsou trnem v oku mnoha lidem, několikrát byl nařčen, že psy týrá. Kvůli problémům se sousedy, kteří měli strach z jeho svěřenců, se často stěhuje. "Udávali mě na úřady, pořád ke mně chodily nějaké kontroly," stěžuje si.
Zakotvil na samotě u vesničky Křížkový Újezdec poblíž Prahy a doufá, že už bude mít klid. Podmínky, ve kterých žije se svou psí smečkou, jsou velmi skromné. Obývá stavební buňku, obejít se musí bez tekoucí vody a topí si v kamnech. "Až budou peníze, zvelebím to tady," plánuje. Do kapsy má dost hluboko. Do práce nechodí, všechen čas věnuje psům. Žije jen ze sponzorských darů a peněz, které čas od času utrží za výcvik.
V jeho smečce je momentálně nejnebezpečnější fena šarplaninského ovčáka Savage. Před několika měsíci ji někdo uvázal u psího útulku v Havlíčkově Brodě. Tamní zaměstnanci z ní měli takový strach, že jí šest týdnů nesundali z tlamy náhubek. Před utracením jinak zdravou fenu zachránil až Rudolf Desenský. "Když jsem Savage převážel, zuřila tak, že autem o metr pohnula. Zavřel jsem ji do kotce a několik nocí jsem k ní chodil spát. Asi třikrát se mě pokusila zabít, vyříkali jsme si to spolu a teď si s ní můžu dělat, co chci. Dokonce jsem ji vzal na výlet do Prahy, bez problémů zvládla cestu metrem. O samotě bych vás s ní ale radši nenechal."
Vlčice vzdorovala 4 roky
S kynologií začal jako šestnáctiletý chlapec, kdy si pořídil prvního psa, německého ovčáka. V té době prý trpěl těžkou alergií na psí a kočičí srst. "Stačilo, abych psa pohladil, a hned jsem opuchl a spustila se mi rýma. Díky každodennímu styku s alergenem jsem se ale postupně vyléčil," tvrdí. Výcvik ho začal bavit tak, že svého času trénoval psy pro armádu a policii.
"Pak se ke mně dostala zbídačená vlčice. Komunikace s ní byla úplně jiná než se psy, trvalo mi čtyři roky, než jsem ji zvládl. Otevřela mi oči, díky ní jsem začal převychovávat problémové jedince na základě chování okoukaného od vlků. Když na mě pes cení zuby, dělám to taky, když se chce mazlit, dám mu lásku," líčí Rudolf Desenský své netradiční výchovné metody. Na první pohled sice muž, který se plazí po zemi a vrčí, působí dost zvláštně, několik stovek psů se však díky němu vrátilo do normálního života.
převzato z časopisu RING (Eva Gelatková)
hledáte něco speciálního pro vašeho miláčka?
najdete to právě zde
nákupem po kliknutí na tuto ikonku
nám přispějete na naše pejsky
HN.IHNED.CZ, 11.3.2005 | |||||
|